Láska - známe se odedávna

Láska – známe se odedávna

Pravé přátelství nebo pravou lásku nelze vytvořit či získat aktem

vůle nebo na základě nějakého záměru. Přátelství je vždy aktem

poznání. Následující metafora vychází ze skutečnosti, že lidské tělo

bylo uhněteno z hlíny. Když naleznete člověka, kterého milujete, máte

pocit, že se znáte odjakživa; jako by miliony let předtím, než bylo

prolomeno ticho přírody, ležely vedle sebe hlína, z níž byl uhněten váš

milovaný či milovaná, a hlína, z níž jste byli uhněteni vy. Jak šel čas,

hlína, ze které jste vzešli, byla rozdělena. Začali jste se vyvíjet jako dvě

rozdílné formy a každý z vás přijal odlišnou individualitu a zvláštní

osud. Aniž byste to byť jen tušili, skryté hlubiny vaší paměti nad tímto

odloučením truchlily. Zatímco vaše já, vzešlá z hlíny, po tisíce let

putovala vesmírem, jejich touha po ztraceném příteli nikdy nezeslábla.

Tato metafora pomáhá vysvětlit, jak se ve chvíli, kdy vzniká přátelství,

dvě duše náhle vzájemně poznají. Ať se setkáte na ulici, na večírku, či

na přednášce, nebo vás prostě seznámí společný známý, vždy najednou

přijde záblesk poznání a rozhoří se řeřavé uhlíky vzájemné spřízněnosti.

Ve vašem vědomí se něco probudí: máte pocit, že toho druhého už

dávno znáte. Láska otvírá dveře a vy vstupujete. Jeden ke druhému

konečně přicházíte domů. Jak říká Euripides: „Dva přátelé, jedna duše.“

Obdivuhodně to vyjadřuje Platon ve svém klasickém díle

Symposion, což je okouzlující dialog o podstatě lásky. Platon se

odvolává na mýtus, podle nějž lidé zpočátku nebyli samostatnými

jedinci. Každý člověk byl složen ze dvou osob. Potom se tyto dvě osoby

rozdělily; proto tak toužebně hledáte svou druhou polovinu. Jestliže se

navzájem naleznete a poznáte, je to díky tomu, že se už dávno dobře

znáte. V přátelství se uzavírá prastarý kruh. To, co je mezi vámi

odpradávna, bude chránit vás i váš vztah. Když se dva lidé zamilují, oba

opouštějí samotu svého vyhnanství, aby spolu sdíleli jediný příbytek

sounáležitosti. Když dva lidé uzavírají manželství, měli by na své

svatbě vyjádřit vděčnost milostivému osudu, který jim dopřál, aby se

setkali, vzájemně poznali a pochopili, že v duši toho druhého se budou

cítit doma. Láska by nikdy neměla být vnímána jako břemeno, protože

je mezi vámi víc než jen to, že jste spolu.

                                       (z knihy Anam Cara, kniha keltské moudrosti)